Нацистська містика - 4.díl

13. 07. 2016
6-та міжнародна конференція екзополітики, історії та духовності

V létě roku 1922 byl postaven první létající stroj talířovitého tvaru, který byl poháněn implozí (mimoprostorové létání). Skládal se ze tří disků; ten největší měřil osm metrů napříč, druhý měl průměr šest a půl metrů a třetí, jenž byl umístěn pod ním, zase sedm metrů. Tyto tři disky měly ve svém středu jakousi dutinu, která měla na šířku metr osmdesát a v níž byla vmontována pohonná jednotka stroje (dva metry čtyřicet). Spodní část disku byla kuželovitého tvaru, kde bylo umístěno kyvadlo, jež sloužilo ke stabilizaci celého plavidla. V aktivním stavu se jednotlivé disky proti sobě navzájem otáčely, čímž vytvořily elektromagnetické rotační pole.

Zda byl první prototyp v létání úspěšný, není dosud známo. Nicméně testy na něm probíhaly po dobu dvou let, kdy byl poté pravděpodobně rozebrán a uložen v Augsburku v Messerschmittových závodech. V účetnictví několika německých továren bylo zjištěno, že financování tohoto projektu bylo vedeno pod kódovým označením JFM (Jenseitslugmaschine). Můžeme říci, že právě z tohoto Disk nákres 2stroje následně vzešla pohonná jednotka Vrilu, která byla oficiálně vedena jako Schumannův SM-Levitátor.

Před koncem roku 1937 byl zhotoven další model létajícího stroje, a to s pohonnou jednotkou Vril a magnetickým impulzním řízením. Jeho úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Byl totiž v roce 1941 nasazen jako hloubkový průzkumný letoun v bitvě o Spojené království, a to z důvodu nedostatečného doletu standardních stíhačů ME 109. Diskovitý létající stroj se však, na druhou stranu, nehodil ke klasickému stíhání, neboť kvůli svému impulznímu způsobu řízení byl schopen pouze pravoúhlých změn směru.

V roce 1941 byl taktéž tento stroj vyfotografován při přeletu přes Atlantik. Jako průzkumné letadlo se velmi dobře osvědčil, a proto začal dopravovat zásoby na Nové Švábsko.

Tento úkol byl poslední známou misí tohoto prototypu, jelikož se jeho příliš malý interiér velmi rychle ohříval. Doslova byl označován jako létající horká láhev.Mateřská loď

Pohon plavidla, jak se uvádí výše, byl založen na principu imploze, přičemž plány k jeho výrobě poskytla Maria Orsic spolu s médiem Sigrun. Vril je vlastně vesmírná energie, kterou se nacistické Německo naučilo ovládat a využít pro sestrojení meziplanetárního plavidla.

V tomto místě je dobré si uvědomit, že existuje spousta záznamů, nejen z dob druhé světové války, o vývoji létajících disků. Z toho vyplývá, že podstatná část pozorovaných létajících talířů byla lidského původu.

Nicméně i po roce 1941 se událo několik věcí, které stojí za zmínku. V roce 1943 byla naplánována v Zeppelinových hangárech výroba mateřské lodi doutníkovitého tvaru. Měla se jmenovat Andromeda a měla měřit sto třicet devět metrů, neboť by se v jejím vnitřku přepravovaly létající talíře (pro meziplanetární dopravu). Kvůli tomuto projektu byla o vánocích téhož roku svolána schůze Vril-Gesellschaft.

Na této schůzi byla také přítomná Maria Orsic a médium Sigrun. Hlavním tématem byl projekt Aldebaran. Médium obdrželo detailní informace o obyvatelných planetách v okolí Aldebaranu spolu Disk nákres 1s úkolem naplánovat na ně cestu. 22. ledna 1944 byl tento projekt prodiskutován na schůzi za přítomnosti Hitlera, Himmlera, Kunkela (Vril) a Dr. Schumanna. Zde bylo za tímto účelem domluveno vyslání mateřské lodě Vril-8 (Odin).

Po válce se k těmto informacím dostaly i Spojené státy, a to sice v rámci operace Paperclip, která sdružovala přední německé vědce, v tomto případě tedy Viktora Schaubergera a Wernhera von Brauna, kteří se na tomto projektu podíleli.

 

 

Нацистський містик: секретна компанія Thule and Vril - 3. частина

Нацистська містика

Більше деталей із серії